„Tanečních“ budov je mnoho – Tančící dům jen jeden


 

Málokterý turista, který navštíví Prahu, ačkoli je třeba velmi zaneprázdněný, odjede, aniž by si vyfotografoval Tančící dům na Rašínově nábřeží. Tančící dům patří do trojice objektů fotograficky nejzajímavějších hned po Pražském hradě a Karlově mostu. „Konkurenti“ domu jsou objekty s historií čítající mnoho století a Tančícímu domu bude v příštím roce teprve 20 let. Nehledě na mládí, Tančící dům má také poutavou historii.

 

 

Málokdo ji však zná, proto jsme se v jazykové škole s právem státní jazykové zkoušky Czech Prestige Natálie Gorbaněvské rozhodli pozvat na setkání s našimi studenty autora tohoto zajímavého domu, českého architekta, Chorvata Vlado Miluniče, syna jugoslávských emigrantů, prchajících do Československa před Titovým režimem. Záměr uskutečnit setkání byl umocněn také velkým zájmem našich studentů o obor architektura. V letošním roce totiž hned několik dětí projevilo přání postoupit na fakultu architektury. Právě ti také pokládali vynikajícímu architektu Miluničovi nejvíce otázek. Ještě jednou zdůrazňujeme, že ačkoli není architekt českého původu, získal v Čechách ocenění. Je to tedy příklad hodný následování zahraničními studenty!

 

 

Setkání studentů jazykové školy Czech Prestige Natálie Gorbaněvské s Vlado Miluničem se uskutečnilo 29. října. Tlumočníkem (studenti po dvouměsíční výuce ještě neovládají český jazyk tak dobře, aby rozuměli všemu) byl vynikající Milan Dvořák – překladatel extra třídy a také literární překladatel. Právě jemu náleží nejlepší překlad „Evžena Oněgina“, právě on přeložil „Poledne“  Natálie Gorbaněvské, jejíž jméno naše škola nosí. Milan Dvořák seznámil Čechy s tvorbou sovětských bardů: Galiče, Okudžavy, Vysockého, Vizbora. V současné době překládá Gogolovy „Mrtvé duše“ a i tento překlad se nepochybně stane událostí. Ne nadarmo ředitel jazykové školy Zdeněk Okůnek nazval setkání ve škole  Dnem profesionálů. Vždyť i on je profesionál, jakých není mnoho. Právě profesionálové vytvářejí to nejlepší: domy, překlady, školy.

 

 

Tančící dům, jedna z nejoriginálnějších budov v Praze, má i originální historii. Tou nás Vlado Milunič provázel a své vyprávění doprovázel fotografiemi. Místo pro zástavbu v centru města vzniklo v důsledku bombardování Prahy v únoru 1945 americkými spojenci kvůli výrobě zbraní pro wehrmacht. Prostor zůstal nevyužitý takřka 50 let. Kdyby v sousedním domě nežil disident a potom prezident Václav Havel, těžko říct, jaký by byl osud prázdného místa na rohu Reslovy ulice a Rašínova nábřeží.

 

 

Avšak zadařilo se!  V sousedním domě žila rodina Havlových, která se přátelila s architektem, Chorvatem Vladem Miluničem, jenž pracoval na rozdělení bytu bratrů Havlových – Václava a Ivana. Ve Václavově půlce architekt s velkým smyslem pro humor dokonce nainstaloval mříže a pryčnu, aby se Václav Havel, často kolující mezi domovem a vězením mohl lehce adaptovat na vězeňské podmínky. Pak přišla „sametová revoluce“ a s ní sny a plány na budování nového života. Václav Havel začal budovat novou zemi a Vlado Milunič Dům ve volném prostranství.

 

 

A oba, on i Havel měli na mysli dům plný kultury s knihovnou, divadlem, vydavatelstvím, galerií, kavárnou, pro intelektuály, patřící do „kulturní linie“, která by tak byla přirozeně protažena po nábřeží od Rudolfina a Národního divadla k výstavní síni Mánes. Vlado Milunič navrhl dům, který se měl stát symbolem české společnosti, rozhýbávající se po mnoha letech komunistické paralýzy odlité do mnohapatrových panelových budov, domu - symbolu, domu - výzvy, otočeného k Pražskému hradu. Díky projekci jsme viděli, jak architektova mysl pracovala.

 

 

Postupně se začaly rýsovat dvě části budovy – statická a dynamická. A došlo k něčemu fantastickému.  Bylo rozhodnuto hledat pro realizaci takového projektu podporu v osobnosti světového významu, jinak by se tehdy neznámému architektovi-Chorvatovi nepodařilo získat podporu investorů. Bylo třeba „nahodit návnadu“! Významný francouzský architekt Jean Nouvell  spoluautorství odmítl, bál se totiž, že své mistrovství nebude moci zcela rozvinout. Zato druhá hvězda, Kanaďan polského původu Frank Gehry návrh českého architekta přijal. A třebaže investor, holandská společnost Nationale Nederlanden,  kategoricky odmítl kulturní „výplň“ budovy ve prospěch kanceláří, myšlenka sama dostala zelenou. Spojení, které přešlo v tvůrčí román (viděli jsme „milostné“ dopisy Gehryho, ve kterých vyjadřuje nadšení ze spolupráce s Miluničem), dosáhlo úspěchu.

 

 

Stal se zázrak – Dům – milostný příběh, jehož hrdinové, taneční pár Ginger a Fred splynuli v nerozlučném objetí. No jen se podívejte, jak vlaje sukně Ginger! A to jde o dům z betonu a skla. Jak řekl Vlado Milunič: „Funkci architektury nelze chápat úzce, vždycky jde o jakési poslání. Každý dům něčím dýchá.“ Například, při pohledu na Tančící dům je rázem jasné, že nejde o komerci, že je to milostný příběh. A jako v každém milostném příběhu přišlo i rozčarování. Bylo nutné zříci se věže, kterou nahradila „medůza“- Fredova hlava s trčícím ježkem.  Památkářům se totiž myšlenka vysoké věže zdála příliš drzá. Nebyl realizován ani tunel vedoucí k řece. Projekt měl řadu odpůrců, vždyť se do této doby zdál neuvěřitelným. Avšak autoři své dítě k naší radosti uhájili.

 

 

Geniální myšlenka pro své zhmotnění potřebovala revoluční metody. Tančící dům je první dům na světě, postavený s pomocí 3D technologií, které se v tu dobu podařilo najít pouze ve Francii. Skákající okna (myšlenka Gheryho) – každý z 99 panelů má jiný rozměr, jsou také vyrobena s použitím počítačových technologií, využívaných v tu dobu pouze ve stavitelství kosmických raket.

 

 

Všechny detaily domu prošly dvojitou laserovou kontrolou, přičemž odchylka činila pouhých 0,5 cm. Takto tedy byla dosažena kosmická přesnost! První kámen při stavbě Tančícího domu byl položen v roce 1992, v roce 1996 se Dům oficiálně pustil do svého prvního tance a dosud tančí pro radost  obyvatelům i návštěvníkům Prahy. Ve stejném roce v anketě, kterou provedl Times, Dům získal nejvyšší světovou cenu v kategorii „architektura a design“. Co do složitosti plánu a půvabu stavby Tančící dům doposud nemá konkurenci!

 

 

Vlado Milunič – spoluautor Tančícího domu, za svou práci získal stříbrnou medaili a cenu od pražského Magistrátu, a třebaže jeho honorář byl 30x menší než honorář Franka Gheryho, Milunič si nestěžuje. Dobré vztahy s Frankem jsou pro něj důležitější. Dokonce rozstříhal a znovu slepil jejich společnou fotografii pouze proto, aby Frank na fotce nevypadal menší než Vlado (ve skutečnosti tomu tak totiž je). Milunič je přející. Jeho projekční studio „Volné myšlenky“ pracuje jako dřív. Staví sociální stavby: dětské domovy, domovy pro důchodce, hospicy. Přetváří sídliště na okrajích Prahy.

 

 

A teď je Vlado Milunič také přítelem naší školy, příklad hodný následování našimi studenty. Ohromný dík za neuvěřitelné setkání!

© 2009-2018 Czech Prestige - jazyková škola Natálie Gorbaněvské,
jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky, s.r.o.