Vrátila se navždy

Rok po své říjnové návštěvě Čech a takřka rok po své smrti se ochránkyně lidských práv a disidentka, účastnice demostrace sedmi odvážných proti okupaci Československa na Rudém náměstí v roce 1968, básnířka a překladatelka Natálie Gorbaněvská, vrátila do Prahy. Vrátila se už navždy. Pražské jazykové škole Czech Prestige se dostalo cti nosit její jméno. 22. září 2014 Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky schválilo rozhodnutí o přejmenování školy. Od tohoto dne zní název školy takto: Czech Prestige – jazyková škola Natálie Gorbaněvské, jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky. Slavnostní obřad odhalení pamětní desky s novým názvem školy se uskuteční 28. října 2014, v Den vzniku samostatného československého státu, za účasti synů Natálie Gorbaněvské – Josefa a Jaroslava, kteří v tento den z rukou prezidenta České republiky Miloše Zemana přijmou nejvyšší státní vyznamenání, věnované jejich hrdinské matce. Bohužel, posmrtně. Ač posmrtně, přesto však naštěstí.

Památku, ba co víc – svědomí českého národa – vzkřísil přítel Natálie Gorganěvské, ředitel jazykové školy Czech Prestige, Zdeněk Okůnek, který nejen zorganizoval návštěvu Natálie Gorbaněvské v Praze, ale i neúnavně nepřestával opakovat, jak důležitá je paměť pro každý národ, paměť – to jsou základy, na kterých se staví budoucnost. Osud Natálie Jevgeněvny Gorbaněvské ovlivnila demonstrace „Za vaši a naši svobodu“ – hrstku odvážných ochránců Československa sovětská vláda rozmetala po lágrech a vyhnanstvích, Natálie se dostala do psychiatrického vězení, nadlouho byla odtržela od svých malých dětí, bojovala nejen za život, ale i za rozum, o nějž ji chtělo připravit psychické týrání. Poté následovala emigrace do Francie. A roky dlouhého „neuznání“ v Čechách. Jaký to paradox: sovětské tanky si pamatovali, a ty, kteří proti nim vystupovali – ne. Zdeněk Okůnek znovu seznámil Čechy s Natálií Gorbaněvskou. Jeho škola je prvním zařízením v České republice, nesoucím jméno Natálie Gorbaněvské. Zaslouženě.

Z knihy Natálie Gorganěvské „Poledne“ věnované této demonstraci:

• Pevná ruka uchopila mou vlaječku. “Cože?“ řekla jsem. „Vy mi chcete vzít československou státní vlajku?” Ruka zaváhala a povolila. Na okamžik jsem se obrátila a viděla jsem, jak bijí Víťu Fajnberga. Plakáty už neexistovaly, vlaječku se mi ještě podařilo uhájit. Ale vtom přišel nerozhodnému kolegovi na pomoc vysoký hladkolící muž v černém obleku, jeden z těch, kteří trhali hesla a bili mé přátele, a zlobně vlaječku chytil. Žerď se zlomila a mně zůstal v ruce jen její úlomek.

Teď by v rukou držela nejvyšší státní vyznamenání České republiky…