„Vánoční příběh – lekce dobra“

Czech Prestige - jazyková škola N. Gorbaněvské je místem, kde probíhají zajímavá setkání s herci, básníky, výtvarníky i disidenty – vždyť škola se snaží nejen naučit své studenty češtinu, ale i přispívat k jejich osobnímu růstu, formovat jejich vkus a občanský postoj.

18. prosince 2014  navštívila školu Monika La Fay (Elšíková) – spisovatelka, scénáristka, režisérka, autorka deseti knih a čtyřiceti dokumentárních filmů.Hlavními tématy její tvorby je ochrana práv dětí, práv člověka, odpor k totalitě a rasismu, porušování demokratických hodnot a svobod.

Ve škole se uskutečnilo promítání filmu „Vánoční příběh“,  natočeného Monikou Le Fay podle vlastní knihy „Bubu“. Je to příběh o chlapci, kterému přezdívají Bubu. Poté co je Bubu opuštěn svou romskou matkou – jeho otcem je neznámý černoch – stává se z něj skutečný sirotek. Octne se na ulici, kde ho náhodou najde vychovatelka z dětského domova Dora. Bubu je do tohoto dětského domova umístěn, není tam však šťastný. Ostaní totiž tmavookému kudrnatému chlapci nadávají do „černých hub“. Dora, která sama děti nemá, ale matkou se touží stát, se jí nakonec také stává poté, co si chlapce vezme z dětského domova k sobě domů. Bubu se tak konečně ocitá v milující rodině.

Tento příběh byl zařazen do čítanky pro 2. ročníky českých škol. A tak „Bubu“ dává lekci tolerance, lásky a naděje, kterou dal i studentům Czech Prestige.

„Vánoční příběh“ na mladé diváky zapůsobil, o čemž svědčil jejich srdečný potlesk. A na autorku se nahrnuly otázky: „Je tento příběh reálný? Proč autorku zaujalo právě toto téma? Setkal-li se chlapec, hrající hlavního hrdinu, s projevy rasismu kvůli svému exotickému zevnějšku? Vyskytují-li se v ČR xenofobové, a jak se chovat při setkání s nimi? Jaká je současná situace v českých dětských domovech? Jak se stát spisovatelem?“

Monika Le Fay vyprávěla, že jak popsaný příhěh, tak i jeho hrdinové, jsou vymyšlení, avšak téma jako takové jí „leží na srdci“ už od dětství. Z dětského domova totiž byla jak její dětská kamarádka, tak i někteří z jejích spolužáků. Už jako dospělá, Monika Le Fay těmto dětem stále pomáhá, a jako veřejná osoba, neustále obrací pozornost na to, jak málo dělá vláda pro tyto děti. Třebaže se situace mění k lepšímu, je stále ještě velkým problémem a bolavým místem české společnosti. Dětské domovy jsou často umístěny na periferiích, v původních zámcích, ve stylu: sejde z očí, sejde z mysli. Často také s lhostejným personálem na způsob ředitele dětského domova, zobrazeného ve filmu. Očividně to není místo pro prožití šťastného dětství, ať by tam děti jakkoli krmili a zahrnovali sponzorskými dary (to se týká hlavně Prahy). Bylo ale příjemné slyšet, že chlapec, hrající ve filmu hlavní roli, se nikdy v životě s rasismem nesetkal, a dozvěděl se o něm až z filmu. Přesto ale, jak Monika uznala, xenofobie v Čechách existuje, projevuje se však v nižších sociálních vrstvách, a častěji v regionech, než v Praze – městě skutečně multikulturním a tolerantním.

A na otázku „jak se stát spisovatelem“ paní Le Fay odpověděla jednoduše: „Nelze psát z čistého stolu, pouze zkušenosti a bohatá životní praxe, mohou udělat z člověka spisovatele“. O Monice je možné říct, že má za sebou zkušenosti, postoje, i skutky (za zmínku rozhodně stojí podepsání Charty 77 a následný trest ve formě zákazu pobytu v Praze). Je to osobnost zasluhující si být příkladem. A nás těší, že jsme se s takovou osobností mohli setkat.
Protože se setkání uskutečnilo 18. prosince – v den smrti Václava Havla, přítomní na něho zavzpomínali a uctili jeho památku. Světlému člověku – světlá vzpomínka.