Učit ukrajinské uprchlíky je radost

Běžně se říká, že každý žák ve škole je jiný, ale že i každý učitel je jiný, to už slýcháváme méně často. Cílem jich obou by však mělo být co nejefektivnější zvládnutí předmětu, v našem případě češtiny. Nejde to však bez lásky nejen k jazyku, ale i k žákům, kteří před učitelem sedí v lavicích.  Aby bylo dobře žákům i učiteli. Aby společný čas byl jak příjemný, tak smysluplný – někdy od jednoho víc, od druhého méně… jsme koneckonců jen lidé se svými náladami a slabostmi. A to i ve škole – jsme si s žáky vzájemnými průvodci. My provázíme je na cestě do českého prostředí, do české školy, kultury. Pomáháme jim zvládnout každodenní život a přidat do něj trochu zodpovědnosti, smyslu, humoru a poezie a oni umožnují nám nahlédnout na život ze své perspektivy.

Díky žákům můžeme vybírat ze světa kolem nás to, co si myslíme, že je důležité a hodno předání. A když musíme trávit společný čas něčím, co nás netěší (ale víme, že je to z nějakého důvodu nutné), nabízí nám čeština pro cizince zcela nové a další úhly pohledu. A to je velké dobrodružství… Při výuce kombinujeme zdravý rozum a mantinely školní reality, zkušenosti a priority nás učitelů s temperamentem a nadáním našich žáků. Znalost jazyka nespadne celá najednou, není to prozření – musíme jít krok po kroku – slovo za slovem, větu za větou, situaci za situací.

Na přiloženém videošotu uvidíte naše dva žáky ze Záporoží, Káťu a Jegora, a ucítíte z jejich rozhovoru radost ze studia češtiny. Cesta, která se nám v jazykové škole Natálie Gorbaněvské osvědčila, spočívá v určité změně pohledu na češtinu; v tom, že zkusíme češtinu vnímat jako cizí jazyk a tento způsob pohledu zapojíme do našeho uvažování o výuce. Nevyužíváme žádné speciální metody ani postupy nebo materiály, snažíme se přizpůsobit okamžité současné, víceméně tradiční, vyučovací praxi, v níž musí učitelé dennodenně reagovat na přítomnost žáků toužících se zapojit do společnosti, která jím poskytla svá křídla. Učíme se vší nasazeností, náročností, avšak hlavně s láskou.